Slečno Brabcová, nejspíš máte nádor na levém vaječníku.“

To byla věta kterou jsem si poslechla na akutní gynekologické prohlídce, kam jsem přišla s něčím úplně jiným. Jen jsem se zmínila o tom, že mě přes rok bolí na tom samém místě a nikoho to nezajímalo. A to ani nezmiňuji, že mi telefon na podbříšku položený odstával.

Tahle doktorka si mě okamžitě vzala na sono a její výraz mluvil za vše…

Následovaly dny nejistoty, hromady vyšetřeních, a boje sama se sebou. Potom přišel den vyšetření a shrnutí co, jak, proč a co s tím, po kterém jsem byla totálně zdemolovaná…. že jsem nedokázala nijak fungovat.

Jelikož se obavy z nádoru potvrdily.

Pro MNĚ jakožto citově založeného člověka to byla absolutní rána na solar. Nemohla jsem se několik dní ani nadechnout, byla jsem ztracená sama v sobě, viděla všechno jen černobíle a bolela mě vnitřně každá myšlenka. Každá otázka, každý blbý komentář. Prostě všechno.

Moje ženskost tímhle dostala tak na prdel že tomu doteď vůbec nerozumím… nedokázala jsem to vůbec pobrat. Hlavou mi běhaly otázky jako, dám to? uvidím svět zase tak čistýma očima jako dřív? …proč..?

Ale zároveň mi to dodalo dost kuráže na to, splnit si věci které čekali na svém seznamu. A hned potom mě přepadla obscesní potřeba vyrovnat všechny staré účty, že co kdyby…

Během pár dní mě čekala operace na kterou už včera bylo pozdě. A tak jsem na sále byla 3 hodiny.

Od probuzení z narkózy už vím, že svět nikdy neuvidím tak jako předtím. Už ani nechci, nestojím o to. To jak ho vidím teď, to jak hodnotně ho teď vidím a vnímám, se mi totiž líbí mnohem víc.

A ta ženskost nakopaná do zadku? Asi to bylo potřeba, aby dokázala posílit a zvednout se výš než byla. Abych já to dokázala ocenit a konečně vidět.

A víš ty co? Dala jsem to!

Stejně jako všechno ostatní co mám už za sebou💪🏻

#ToDas #Dekuji #ThankYou #Merci

#ZaNormalniHolky