Víš?
Víš, chtěla bych věřit tomu, že ti to jednou dojde. Že ti dojde to, co se stalo. Proč se to stalo. Proč to nevyšlo.
Nepochybuju o tom, že potkáš pro sebe někoho lepšího. Někoho s kým budeš kompatibilnějsi než se mnou. Někoho, s kým budeš chtít budovat. S kým to budeš chtít dělat sám od sebe. Neucitis z druhé strany takový nátlak. Jako se mnou, jak jsi řekl.
Stejně tak bych si chtěla přát, abys mě jednou v budoucnosti potkal, nebo narazil na mou fotku a pocítili aspoň na sekundu vlnu vděčnosti. Třeba abys mě videl i jinyma očima než teď. Když teď jsi na mě Koukal egem a mě to bolelo, tak třeba bys mě viděl jinak. Třeba že bys uviděl zpětně tu moji hodnotu, kterou jsi nějak nepostřehl. To kým jsem ti zkoušela být a taky bych si chtěla přát abys mnou přestal opovrhovat. Taky to, abys mě přestal vidět jen jako tu hloupou přecitlivelou hysterku, která na tebe tlačila a nic nechápala. Chtěla bych si přát, aby jsi se podíval na tu fotku, nebo můj obličej a viděl to, co ti teď tvoje ego nedovolilo.
Přála bych si abys nemel sto tváři, ale jen jednu kterou ukazes sto a více lidem a bude úplně stejná i po stodruhé.
Tak třeba to někdy vyjde… Podstatné ale je, jak ty sama vidíš samu sebe.