Když jsem měla čas, během svého nadupaného dne, tak jsem trošku pouvažovala a sepsala si pár věci, které mě napadli a tak tady jsou :

Co když jsou chlapi rozdělovaní do skupin? A jestli ano tak jak je rozpoznáme? Uvědomují si, že jsou tzv. „rozškatulkovaní“ ?
Babička mi kdysi řekla „s tím si nic nezačínej, lítá pořád někde venku. Ten nebude nikdy sedět s tebou doma u krbu, to radši bude v hospodě nebo někde kopat“. Nasadila mi tím brouka do hlavy a já začala přemýšlet.
Co když je to pravda?
Co když je důležité ve vztahu si umět představit společnou budoucnost ve dvou? A optat se i ostatních jak vaší budoucnost vidí oni?

Ptám se kdy přesně, po jak dlouhé době, vlastně mužům, chlapcům, klukům odpouštíme jejich prohřešky? Jsme vůbec jako „to něžnější pohlaví“ schopné je někdy odpustit úplně? Asi to bude individuální, ale já sama jsem zastánce názoru, že všechno v nás zůstává tam někde ve čtrnácté komnatě schované.

Co je vlastně to štěstí o kterém všichni mluví?

A co láska?

Co je to vůbec dlouhodobý vztah?
A na čem je založen?
Co je pro něj důležitý?
Odpovědí je DŮVĚRA! Jenomže jak jí, znovu sehnat, vybudovat, když jeden druhého podvedl?
Po prvé se důvěra narušila a po druhé se stala vzácností.
Je to jako být pod skleněnou pokličkou, která má na vrcholu malí otvor na vzduch. Nedusíte se ale ani se nesmíte pořádně nadechnout .

Ten kdo miluje, nemůže být šťasten, ale ten kdo je šťastný nemiluje. Může být jen jedno, nebo druhé, obě dvě najednou nikoliv.
Vzpomínky jsou tak … Bolestivé. Vzpomínat na to jaký byl vztah na svém začátku je mučení pro kohokoliv. Protože ta upřímnost, vzácnost, nerozlučnost, rozpačitost, nervóznost a to jak bylo vše nové postupně upadává do zapomnění a my se postupně otrkáváme a stáváme se tím, koho milujeme.

Ale když je člověk silný, tak zvládne všechny změny, které mu život nachystá, zvládne cokoliv. Vzpomínky i to se zhluboka nadechnout pod tou tlustou skleněnou pokličkou.
A já osobně doufám, že všichni kdo tohle čtou, nebo četli, jsou silní a budou silní, až je totéž napadne ve svém dlouhodobém vztahu.

Jak řekla naše školní psycholožka při dni třídy “ je důležité uvědomit si, že láska kterou dostáváme od své druhé polovičky je láska kterou mu dáváme mi sami“ a mě to od té doby vrtá hlavou.