Ahoj,. dlouho jsem tady nebyla tak vám sem hodim svojí úvahu a pokusim se abych se zase začala věnovat :)))

Nekdy presne to co si myslime ze potrebujeme, vubec nepotrebujeme. To co nejvic potrebujeme mame pred ocima na dosah ale nevidime to.
Ono když se clovek zklame tak pak vidi svet uplne jinak, boji se znova zamilovat nebo si to priznat protoze jeho nejvetsi strach z toho je, ze by dal nekomu znovu sve srdce a on by ho zase zmackal a zahodil. Pokaždé reagujeme jinak na veci kterými jsme si už prosly, na momenty ktere jsme si uz zazili i na city protoze jsou k nekomu jinemu a s nim je nam jinak nez s někým jiným.
Kdyz se zamilujete tak nehledate chyby, verite v to ze je to ten/ta prevej/prava a je dokonalý/dokonalá, vidite na tom cloveku jen to hezke,jen to co videt chcete, defakto mate růžové brýle ktere skrývají to co nejsme schopni prijmout nebo si myslíme, ze to neni nic pro nas. Az kdyz ty brýle a zamilovanost bude slabnout tak si zacneme všímat chyb toho druhého, budeme se je snažit napravit nebo smazat. Jenže presne v ten moment nastava ten problem, ze jsme paranoidní a deprimovaní protoze nam to nejde.
Jen ten kdo opravdu miluje chyby nehleda a neresi, dal by vsechno za to aby ten druhy byl šťastný i kdyby ho to melo stat vsechno co ma, je s tim druhým v dobrem i zlém. Když ho ten druhej nejvic potrebuje stoji pri nem a nikam neodchází.
Rika se nikdy nerikej nikdy, ale ja rikam nikdy nerikej navždy.