Ahoj, v první řadě několikrát juhuuu protože už mám zase notebook po 3 letech a zároven můj druhý v životě a shodou okolnosí jsem si na něj našetrila sama takže dalsí juhuuu. Pokusím se tomuhle svému blogu zase věnovat, nebím jestli naplno nebo jen tak nejak, vzhledem k tomu že stále nemám doma zařízenou wifi a tutíž jsem tady na pc přes hotspot, někdo asi znáte jak to tak bývá že, tak to asi nebude článek každy den ale pokusím se článek alespon jednou za tři dny.

Je téměř konec školního roku a s ním se blíží i prázniny na kteý se asi hodně lidí těší jak to tak bývá, samí festák a stanování apod. Ja si plánuju že si hodim nejakou tu brigádu a pak pojedu stanovat ale kdo ví jak to bude.

Proč jsem dala zrovna tenhle název článku?
Sice vím že Láska není černobílá nýbrž barevná ale ja to poslední dobou tak cítím.

Stejně jako vím že láska nedusí ale rozkvéta s lidmi ale ja to tak necítim.

Protože mi připadá že všechno co ted dělám je špatně a to nenapravitelně.

O čem tenhle článek bude ?

Bude o mích doměnkách, defacto taková dá se říct úvaha.

Nejspíš si i u jeho psaní trošku pobrečim a vám to bude připadat zbytečné plašení nebo nevyspelost, ale kdo ví.

Co mě podnítilo k tomu vám vypisovat své problémy?

Dá se říci že tlak, být pod tlakem a nemoct se nijak nebo komu svěřit bez toho aby věděl že ho ten druhý bud emít za blázna, přinejhoším dementa nebo debibila ci idiota zná asi každý z nás.

Potřebuju se vypsat a kam jinam než sem.

Tak začnu;

Mámina kamarádka mi nasadila brouka do hlavy tím když se mě ptala co já a kluci a když jsem jí vyklopila jak to je tak mi oznámila že musí být strašně těžký být od sebe tak daleko a jestli nejsou nějaké problémy kvůli tomu. Začala jsem přemýšlet a vyplodila tenhle galamatiáš.

Poslední dobou mi přijde že se neco děje s mím vztahem a přítelem, možná jsem jen paranoidní nebo já nevím, ale přijde mi to tak. Možná je to jen tím že já jsem v Praze a on dá se říct v Budějovicích, že se nevídáme skoro pořád a dalsí takové ty věci které ke vztahu neodmyslitelně patří.

Vždycky jsem si myslela, že vztah na dálku nic není, že láska překovná jakoukoliv dálku jak jsme všude vždycky slysela a vyrostla na tom z pohádek. Jenže, časy se mění, a….?

Uvědomuji si že pohádky jsou pořád jen pohádky a v opvdovém životě žádná kouzla nejsou. Přestávám si být jistá že je to přesně to co potřebuji a chci, mít přítele tak daleko od sebe a když ho zrovna potřebuju tak ho mít téměr 200km od sebe.

Myslím si že jsem docela vyspela a moje představy o lásce se vypařili do nedohledna, a tak se ptám „Má to takhle každý? Proč to tak bolí když si to člověk uvědomí?“, jsem si vědoma toho že ve vztahu musí chtít oba a snažit se také oba jenže je tu veliké ALE.;

– co když jen jeden opravdu ze srdce miluje i když spolu nejsou a ten druhý si to nedokáže uvedomit dokud spolu nejsou ?

– co když si jen ten druhý na toho prvního dokáže udělat kdykoliv čas bez výmluv?

– co když má jeden nebo dokonce oba, před tím druhým nejěké tajemství a pochyb?

– co když oba dva ztratili už to co je spojovalo na začátku?

Vím že ho miluji, jednou jsem mu to i řekla do očí, musela jsem to ze sebe vypáčit protože to normální cestou nešlo, chtěla jsem to říct ale nešlo to…. a po tom co jsem to vyslovila? Přála jsem si abych to vubec neřekla a mohla vrátit čas. Nebyl ten správný čas a však to určitě znáte.
Nejsem už dost stará na to abych si snažila nalhavat všelijake blbosti ? To jsem se v životě nepoučila dost? Možná ani už neumím být sama. Neumim si uvědomit věci co jsou tak banální jako to že mě někdo miluje, ale jsou mezi náma určitá pravidla ?

Možná bych mela daleko víc věřit tomu že me miluje a nema mě jen na sex ale copak se to dá? Já osobně si tak trosku myslím že ne ackoliv ho miluju. Možná mu neveřim a on mě ano a důvěra je základ vztahu, ale mě přijde že je to černobílá láska která dusí. Nedusí mě ale domnívám se že jeho.

A na co jsem přisla v tomhle článku ?

Asi na to že jsem jakožto holka divná protože řešim všechno moc do hloubky. Že si nejsem jistá sama sebou natož jím nebo jeho láskou.

A taky každopádně na to že jsem s tim měla počítat už od začátku tohohle vztahu a je to jen o přístupu.

Každopádně když moc přemýšlím tím víc si myslím že toho víc vím a když si myslím že toho víc vím tak tím víc vydeptana/smutná/neštastná jsem. takže nepřemýšlet takhle do hloubky.

Čaaaaau lidi, a tak zas někdy :)))