Deprese.
Chvilky pravdy.
Dopálení se.
Jak se žije s hraniční poruchou osobnosti. (?)
Jsme stejní když se nikdo nedívá i když mame pocit, že se dívají všichni.
Všechna má nevim, nevim na otázky mně vevnitř tak strašně zabijí. Ať je to otázka jak se cítím, až po otázky jestli znám důvod proč být dál s přítelem když nemá sílu na to mě vždy přesvědčovat a tahat na svou stranu.
Všechna ta nevim jsou jako jehly nebo ostré nože, zabodávane do žil. Vždy po každém nevím ať je napsané, vyslovené nebo v mé hlavě se mi zabodne jedno z toho do žíly a já doufám, že rána nebude krvácet že se okamžitě zahojí i s tím předmětem v žíle. Vždy doufám že se s tím nevim, bude dát dál žít.
Vždy jsem byla zvláštní holka, jiná. Myslela jsem si, že jsem jen puberťák jako všichni ostatní (proto i jméno blogu denik puberťačky). Mívala jsem záchvaty vzteku(i ted nekdy mam) nedokázala jsem je ovládat, utíkala jsem. Utíkala jsem pred sebou i ostatními. Od problému. Tolik nocí kolik jsem kvůli tomu všemu proplakala a nechápala proc jsem taková. Zlom přišel když jsem zjistila kdo, nebo co vlastně jsem. Proč taková jsem.
Disharmonický vývoj osobnosti s příznaky emočně nestabilní osobnosti hraničního typu. A že Vám to nic neříká? Není to nic co by lide jako ja každému vysvětlovali.
Ona diagnóza mi částečně otevřela oči. Už vim kdo jsem. Co může za to jak se cítím, proč mám takové chování kterému sama nerozumím.
Už od začátku puberty, od začátku všeho, hledám na co bych se upnula. Na koho bych se upnula a hledám své jistoty. Už od útlého věku! Normální člověk své jistoty nachází ve vyšším věku, ví kde je hledat a jak se k nim chovat. Ale já? Hledám na co se upnu, co mě dostane ze dna, abych se následně znovu a znovu a znovu spálila a spadla o kus zpátky odkud jsem přišla.
Já prostě potřebuju mít jistoty. Vědět, že k tomuto bodu jdu, že až k němu dojdu čeká na mě další bod ke kterému směřovat. Jako bojovka na táboře. Na každém bodu mít určitý cíl a ten splnit a poté jít dál. Jenže. Největší problém je že ja ty body, tu svou osobní bojovku vytvořit nedokážu. Zkousela jsem to tolikrát kolikrát jsem se spálila. Nejen kvůli tomu že jsem si dělala cíle a body s lidma na které jsem se upnula. Ale i se skutečnostma. Všechno se mi rozesralo. A to přímo pod rukama. Myslím si, že potřebuju někoho kdo mi pomůže, pomůže mi si ji vytvořit, bude ji hrat se mnou. Bude si měpřitahovat k sobe do svetla a na cestu ze spárů.
Myslím si, že tady na tom světě je krasně. Že proto být tady je nějaký důvod. Asi důležitý důvod a každý máme svůj úkol. Nikdo neví jaký.
Ale ja na tohle nemám sílu, jsem vyčerpaná ze všech těch nevim, ze všech těch doufání, ze všech těch zkažených šancí. Ze všech těch pádů z výšiny štěstí. A nevim, opravdu nevim jak dál.
Zabít se nehodlám(možná to celé zní jako dopis na rozloučenou ale nemá) ani o tom přemýšlet, jednou to stačilo. Potřebuju najít a vytvořit si svou bojovku, obrnit se proti všem těm jehlám a nozům v žilách v podobě slova nevím. Jenže jak ? Jak najít smysl klidu, jak najít souznění. Jak najít toho průvodce mou bojovkou?
Jsem hraničář.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *