Ahoj, dnes se hlásím z autobusu směr Miláno.

Jsme na cestě už přes 10hodin, mě bolí koleno, nejsem vůbec vyspala. Jsem hladová ale ty výhledy?!

Ty výhledy ve Švýcarsku?

To je proste dechberuci, až jsem naplacla na skle a jen je hltám pohledy. Všechny ty lesy na skalách, vrcholky. Všechna ta zeleň a skoro neposkvrnena příroda, malé městečka ve kterém je vždycky kostel a zeleně víc než dost.

Nemám dech.

Všechny ty tunely ve skalách kterými projizdime… Muselo to dat takové strašné práce… vybudovat.

Přijde mi, že spousta lidi nevnímá ty zdánlivé maličkosti.

Potrebuje s sebou spoooustu zbytečnosti které „nutně potřebuje“ jako třeba patery boty. Na dvoudenní výlet. A podobně.

To samé ohledně vyhledů, jasně. Ano člověk je unavený, rozlamany z cesty ale proč by si mel všímat jen zbytečnosti které mu přijdou jako ty nejvíc top potřebné věci, například „kde mám zvejkacky“ nebo „kde ze je ta zasuvka?“

O zbytecnostech v kufru ani nemluvim.