Hell yes!

Jsem neskutečně romantická duše, přeju si potkat muže svých snů který mě podrží když budu padat. Fakt, že jo! Ale taky se toho bojím jak čert Kříže. Nebojim se ze to bude bolet, ani toho, že nepřijde. Protože vím ze přijde. Ani tak toho, že bych ho nepoznala. Bejb víš proč? Protože srdce vidí se zavřenými očima. Ale čeho se tak strašně bojím, je to, že ho vyděsim. Že jo vydesim tím jaká jsem. Jsem hraničář. Nejsem tak silnej človek jak se zdam. Jsem tak trochu jako Mozartovy koule,

myslim ty pralinky.

Vypadám vcelku pevně, mám krustu ale uvnitr. Uvnitř jsem měkká. S vnitřníma nejistotama se bortim jako domeček z karet když zafouka vítr I když mám sebe lip postavené základy. Rozhodí mě maličkost, pro mě to malickost není ale pro normálního smrtelnika ano. Nemusí to ani postrehnout a přesto mě to rozhodí a odfoukne od nej dál jako když rozfoukate zralou pampelisku.

Bojím se jako mala holcicka tmy, i když uz jsem velká holka. Ale pořád věřím, že tam venku ON prostě je, že nemusím být na všechno do konce života sama, že bude clovek který mě bude milovat víc než já sama sebe. Nebo jiným způsobem.

Věřím i když na to obcas zapominam.

A to jsou mé životní paradoxy