Slyším drnčet zvonek. Jak křičí.

Ležím na studené podlaze obývacího pokoje ve svém bytě, vedle mě vrní Bertik a cítím jako by se ulevovalo celému mému tělu víc než kdy jindy. Není těžké, ani ošklivě, nic mě nebolí. Je to jakoby se uvolnilo z celoživotního stresu, pózy a jen tam bylo spolu se mnou. Zvonek dál drnčí, ale zpátky do reality mě do přivést nedokáže, cítím to. Ale mě je takhle fajn. Bertik se ode mně zvedá a jde ke dveřím. I přes těžkými víčky zavřené oči to vím. Nemusím to vidět, slyším jak se jeho packy odlepují a dopadají zpět na podlahu bytu. Je to jako rajská hudba, něco co bych dokázala poslouchat donekonečna, stejně jako jeho předení a vrnění. Jako bych mu poprvé za život opravdu rozumela a věděla,

co mi říká.

Začíná naříkat, plakat a srdcervoucně vyprávět. Sedí u dveří a věří, že tam za dveřmi je někdo, kdo mě. Nás. Chce ještě vidět. Zvonek ustal, už nedrnčí. V bytě se rozlehlo ticho, ale ne hrobové. Ticho které zve do svých tajů a našeptává slib krásných zážitků. Ticho které jiskří tak jemně, že to nedovede nikdo zhmotnit.

Cítím soulad s celým světem a necítím žádný smutek, stesk ani rozmrzelost posledních dnů. Jen čistou energickou jiskřivou pohodu. Jakoby mé tělo přikryl závoj tkaný z nádherných dnů, štěstí, vděčnosti a naděje. Závoj zářící teplem, nadějí a příslibem všeho krásného. Zahřívá a chladí zároveň. Zahřívá mou duši, ale chladí mé tělo které pomalu chřadne chladem. Ale duše je zahřátá, nikam neodchází, je plná klidu a vědění. Bertík před malou chvilku začal znovu náruživě plakat. Křičí všechnu svou nejistotu, strach a beznaděj do světa. Jeho neutuchající bolest, ale neodchází. Je stále stejně silná. Chce aby ho bylo vyslyšeno. Mé klidné doteky šeptaných slov nevnímá. Znovu se rozezněl zvonek. Celým mým tělem jeho vibrace otřásly jako zemětřesení, ale duše je stále klidná. Na světelném plátně se mi promítají životní okamžiky, všechny pocity co jsem při nich cítila jsou tak intenzivní, jako by to bylo teď. Právě teď. Nemůžu už nic ovlivnit. Ale netrápí mě to, jsem klidná, tak moc. Jak jsem nebyla nikdy ve svém životě. Bertik stále naléhavě křičí, zvonek drnčí jako by zvonil z posledního a najednou se odněkud ozývají uřícené kroky. Jakoby byly součástí mě, ale mé nejsou. Lomcovaní klikou a důrazná nervozita, síla a naděje. Spojena s neskutečným skoro zhmotnělým pocitem absolutní bezmoci. A Bertíkovo silnější nářek, mě ale nadále nechávají klidně přikrytou onou krasnou světelnou dekou. Je to jakoby se to netýkalo mě. Jakoby to bylo úplně v jiné dymenzi, časoprostoru. Jakoby se to nikdy nedělo.

Do zámku vjíždí klíč, dveře cvaknou a povolí. Ten bytostný nářek který jsem doposud jen cítila se zhmotní při pohledu na mé bílé, bezvládné tělo bez známek života…