Asi to všichni znáte, „důvěru toho samého člověka už znovu neziskas protože zmuchlanej papír nikdy nenarovnáš tak aby byl jako predtim. A důvěra je jako onen papír.“
Stejne jako vy, tohle vím už strašně dlouho. Do minulého vztahu jsem si myslela, že moje důvěra v lidi je neomezená, ze ji nejde zničit a proste mám trpělivou důvěru. Ale dnešním dnem, jsem si uvědomila, ze jsem si tohle myslela, protože jsem vlastně nikomu neduverovala. A když dotyčnému nedůvěřujete, nemůže vás zradit. Ať už je to kdokoliv. Protože zrada nikdy nepřichází od někoho, komu nedůvěřujeme. Což na ni bolí úplně nejvíc.
Myslela jsem si ze mám neomezenou duveru(ah já Bláhová…)protože jsem si nebyla plné vědoma toho, co důvěra znamená. Teď když to vím, se můj vnitrni svět tak nějak skácel k zemi a já objevila na jakych pilířích stal. Stál na dvou pilířích a to byl poměrně novej, mírně krivej pilíř D a uz Starej, rekontruovanej a dodelavanej pilíř D2 . Jedini dva muzi, kterým jsem opravdu duverovala. Jediní dva ze všech. Oba dva mě zradily, a můj vnitřní svět, srdce, bolí do teď. A to ne málo. Ohledne prvního pilíře to je následovně.
„Mrzí me, ze jsem nebyla dost.
Dost dobrá, dost důležitá, dost stejná a zároveň jiná, na to aby sis na me chtěl udělat cas. Mrzí me, ze jsem tě podle tvých slov dusila. Dusila vecma, které jsem potřebovala mít vyjasnene, abych mohla byt v našem vztahu stastna. Věcma které jsem ti svěřovala, protože jsem ti duverovala a tys to bral jako otravování. Mrzí me, ze jsem nebyla tvou prioritou, i když jsi tvrdil opak. Mrzí me, že jsem nebyla dost dobra na to, abys mi nedával jen sladké slova. Pro tebe dost dobrá. Proto, aby sis me vážil. Abys opravdu viděl, poznal, chtěl poznat mou hodnotu.
Mrzí a zároveň me to bolí. Bolí me tvoje hrdost, na to abys příznal chybu. Bolí me ze jsem se ti otevřela jak nejvíc jsem mohla a bylo to malo. Malo na to, abys mi duveroval. Abys věřil tomu, ze mas ve me oporu. Bolí mě, tvoje mlceni, kdy jsem potřebovala cokoliv jiného kromě ticha. Bolí me ta díra po tobě. To ze jsem se zamilovala do tebe, ačkoliv jsi mel masku, a ja o ni vedela. Bolí me, ze potom cos ji odhodil a zůstal jsi ty sam, jsem pro tebe nebyla dost když jsem zůstala. Bolí me všechny ty vzpomínky na tebe. Sebe. Nás…
Boli me vsechny ty vety ktere nedostaly odpoved. Vsechna ta nevyrcena slova.
Mrzi mě taky to, že si vycitam, z jsem měla. Mohla. Dělat víc. Mrzi mě, že jsem si myslela, že mě nesoudíš i když jsi mě odsoudil už při prvním projevu toho kdy mi nebylo dobře.
Vzal jsi moje srdce do rukou, a rozlomil na dvě půlky, stejně jako mou důvěru. Mrzi mě, že já tobě duverovala. A tys mou rozlomenou důvěru proste vzal a zadupal hluboko do země. Tys mi nevěřil, ani neduveroval tak, abys svou důvěru vložil do mých rukou. Nikdy bych tvé důvěře nezkrivila ani vlásek, protože už dávno vím, jak to bolí. Co to s clovekem udělá.“
Onen druhý pilíř, se k mé důvěře zachoval, jako k sušence, tu si můžete koupit v obchode novou když ji zlomíte. Mou důvěru zlomil s tak čistýma rukama, jako by vyhazoval odpadky.
A pritom vyhodil. Vyhodil sam sebe, z mého života. A uvolnil tím tak místo na někoho, kdo mou sušenku důvěry nebude chtít lámat. Protože sám moc dobře ví, jak to bolí.