Beznaděj a pocit bezpečí

Tentokrat uz v tricku a kratasech a drze mi ukradl muj ulovek z ruky, pry abych se mohla obléknout jenze mi ji dojedl a jeste si olizoval prsty jako spravny gurmán.

Bylo tak 11hodin kdyz jsem se vzbudila a 12hod. kdyz jsem se chystala odejít a jit konečně na bus domů, ale vubec jsem netušila kde jsem a jak se tam dostanu tak jsem zasla za Kubou jestli by me nedoprovodil. Ale ten nemohl, za coz do ted dekuju, tak se mnou poslal koho jineho nez uz tolikrát zmiňovaného Michala. Rozloučila jsem se a vyrazili jsme na autobus ktery nas dovezl na náměstí ze kterého to jezdí. Celou tu dobu jsme si povídali o vsem možném i nemožném, o nasich planech na prave probíhající velký prazdniny, o budoucnosti. Sly jsme pres náměstí a ja akorát videla jak prijizdi autobus na nástupiště. Rozběhla jsem se,

ale chytl me za ruku a pritahl k sobe. Polohlasne řekl „Neutikej mi…“ a pak dodal „Prosím….“, zněl tak utrapene. Jako bych byla jeho všechno a chystala se odejít a uz nikdy se nevrátit. Pocit ze ho znam uz x let mi nedovolil delat ze jsem to neslysela. Poslechla jsem a autobus nechala odjet, v jeho mohutném objetí. Bylo tak silne ze jsem mela dojem, že všechny moje kousky rozbité na milion kousíčků jsou zase celek, že jsem to zase ja jako jsem bývala. Nevím jak to mohl citit on, ale me něco říkalo, že presne tohle potreboval, že potřeboval světlo ve svojí tmě. Te den jsme spolu prosmejdili snad všechny zákoutí budejek a narazili na takovou jakoby skalku. A presne tam jsme si dali naši uplne první pusu, nebyla to pusa jako takova, ale spis líbání. Do ted citim ten silnej pocit ze s nim mi nic nechybí jako tehdy.