Ahoj,
Tak na dnešní téma týdne znějící „hluboko uvnitř“, mně nenapadá nic jiného než něco jako úvaha, jak jinak také.
Co když hluboko uvnitř naší duše není vlastně nic?
Když se podíváme na to, jací jsme, není to přesto duše. Jak se podívat do duše? Jak jinak než skrze oči, protože už věky se říká, že oko je okno do duše.
Dejme tomu že se duše formuje podle toho, co zažíváme, jak se během života měníme, je to stále jen duše jako taková. Myslím si, že kdybychom chtěli udělat pitvu duše, berme jako by to šlo, tak bychom uvnitř ní našly prázdno. Že bychom uvnitř nenašly zhola nic.
Dejme tomu že se duše formuje podle toho, co zažíváme, jak se během života měníme, je to stále jen duše jako taková. Myslím si, že kdybychom chtěli udělat pitvu duše, berme jako by to šlo, tak bychom uvnitř ní našly prázdno. Že bychom uvnitř nenašly zhola nic.
Je to stejné jako u některých lidí, snažíme se je různě analyzovat, zaškatulkovat, ale nejde nám to, protože jsou prázdní jako duše, kterou bychom rozpitvali. Nebo se nám tak alespoň zdají.
Možná že něčí duše nejsou prázdné, ale plné čehosi jako duhová třpytivá řeka uvnitř vakua. A třeba přesně takovouhle duši mají ti, kteří se okolí zdají býti prázdní.
Jenže nastává otázka; Může se člověku duše uvnitř změnit? Za jakým účelem? Co by se muselo stát, aby se změnila?
Možná by se ta duše dokázala pozměnit tím, že se člověk dlouhodobě sám psychicky týrá nebo je týrán. Možná tím když ho někdo, na kom mu neskutečně záleží, zavrhne. Možná i tím když si uvědomí něco, co mu všichni okolo říkali, ale on nevěřil.
Možná by se ta duše dokázala pozměnit tím, že se člověk dlouhodobě sám psychicky týrá nebo je týrán. Možná tím když ho někdo, na kom mu neskutečně záleží, zavrhne. Možná i tím když si uvědomí něco, co mu všichni okolo říkali, ale on nevěřil.
Co když je někdo z nás prostě předurčen k tomu být sám, a jeho duše to nezvládne. Dokázala by se změnit i takhle? A jaké by to mělo asi následky….?
Co když je nějaká část populace předurčena k tomu žít sám, nikoli v páru. Třebaže nedokážou to co je ve vztahu priorita, udržet přirozeně v běhu. Možná jim samotným to na začátku přišlo samozřejmé, těšilo je to, ale ubíhajícími měsíci ve vztahu už jim dělá problémy udržet v chodu sami sebe natož svou půlku již nepřímo zmiňovaného koření vztahu. Jsou lhostejní, neuvědomují si to a ubližují tak svému protějšku. A ten když se ozve a ukáže jim, co dělají, aby jim otevřel oči, je najednou cizí.
Ale kde je jejich hranice? Hranice toho kdy se z osoby naprosto zasluhující si lásku druhého, stává lhostejná bytost lidským citům, které v jednom kuse zraňuje?
Je neskutečně těžké být ve vztahu s takovým člověkem, ale jak praví jedno přísloví – Láska je silnější než smrt. A tak bychom měli věřit, že ten člověk, do kterého jsme se zamilovali a milujeme ho, se nám vrátí, když mu pomůžeme. A s ním klid v duši i kdyby to mělo znamenat její prázdnotu. Jenže nic není snadné a chce to trpělivost, vytrvalost a pevné nervy.
Je neskutečně těžké být ve vztahu s takovým člověkem, ale jak praví jedno přísloví – Láska je silnější než smrt. A tak bychom měli věřit, že ten člověk, do kterého jsme se zamilovali a milujeme ho, se nám vrátí, když mu pomůžeme. A s ním klid v duši i kdyby to mělo znamenat její prázdnotu. Jenže nic není snadné a chce to trpělivost, vytrvalost a pevné nervy.
Jsem přesvědčená o tom, že každý člověk si hluboko uvnitř nese své životní břemeno ať už je jakékoliv. Ale také o tom že když má někoho kdo mu pomůže s tím břemenem jít životem, není to tak těžké jakoby ho musel táhnout sám.
Spousta lidí se domnívá, že co mají hluboko uvnitř nelze změnit, jenže to se mílí. Chce to jen vytrvalou píli.
Někdy "ten vnitřek" blokuje píli je zle …
Ak by vnútri duší nebolo nič, nemali by sme ich. Telo sa prirodzene zbavuje vecí, ktoré nepotrebuje
Pěkně napsané. Naprosto s tebou souhlasím
To je ale slátanina. Jak může někdo mít duši ve které nic není? To by znamenalo, že žádnou duši nikdo nemá, asi to jsi chtěla říct, že duše neexistuje. Pokud by existovala pak by v ní asi rozhodně nebylo něco jako duha. Pokud se má za to, že duše je netělesný princip, tak to znamená, že není tělesná, proto v ní asi nebude nic, co je tělesné a tyhle věci tělesné jsou. Něco, co je netělesné se bude chovat jinak než tělesa (hypoteticky, pokud to existuje). Otázka tedy není co v tom netělesném objektu je je teda podle mě špatně postavená, protože se můžeme ptát, co je v něčem, co je tělesné, ale ne v něčem, co tělesné není. – To je můj názor.
Spíš, protože duše je netělesná, teda pokud to tak myslíš, pak se můžeme ptát, co je to duše. Ale ne, co v ní je, protože netělesná duše je zkrátka určitý celek, který je třeba nějak definovat, ale nemůže být brána jako objekt, ve kterém něco je. Můžeš si ale taky myslet, že duše je úzce spjatá s tělem a že se smrtí těla zaniká i duše. Potom by se asi dalo uvažovat, že duše je vlastně tělesný povahy.