Jedu autobusem zpatky do Prahy a když si vybavim svuj dnešní plán, divim se že jsrm tak v klidu.

Plasma, nakup, rehabilitacea pak odjezd do Dvora králové .

Vzpominam na den kdy jsem se rozhodla, ze hned jak budu plnoleta, pujdu darovat krevní plasmu a zapisu se do seznamu dárců kostní dřeně. Je to jako včera i když je to uz tak pět let zpátky. V te době jsem se v tom tvrzeni každý den utvrzovala. A svete div se nebo ne, ale hned dva dny po oslavě jsem na plasmu přišla. Byla jsem neskutečně nervózní, nevěděla jsem tak úplně co se bude dal dít ale jakmile mi odebrali vzorek krve uz to nebylo tak strašný, přišlo mi to jako sen.

Jako splněny sen, sen který jsem mela roky a dokazala si ho sama za sebe splnit.

Sice mi pani doktorka po výsledcích krve ktere mela behem chvilky, rekla ze mam pokleslou temer nulovou hladinu železa v krvy a proto nemohu dnes darovat. Napsala mi železo, ktere uz sr nevyrabi ale tak budis, a at prijdu za mesic.

Byla jsem rozhodnuta tam jit uz neskutečně dávno a ani tohle me nezastavilo.

Takže po mesici jsem tam byla jako na koni, nasledovalo to same vysetreni a postup protože se na me znovu pohlíželo jako na prvo dárce. Ale tentokrát uz me i napichli na separator a ja si to nesmírně užívala. Ten pocit ze daruju plasmu která nekomu pomůže, pro me byl dostacujici.

Dnes je to uz muj 4. odběr, jasne nekdo si řekne ze to nic neni když se může darovat co 14 dni, a tak proc nemam za sebou vic odběrů. Jenže nic se nesmi přehánět, a po mem třetím odběru kdy mi rupla zila primo pod jejich rukama a museli me prepichovat, se v to cim dal vic utvrzuji.

Ja sama se snazim inspirovat sve okolí v tom aby také šly a darovali. Ale co jsem tak slysela od sestřiček a z okolí, není moc lidí kteří by se nechali prepichnout a dodarovat nebo tech kteří po prasknutí zili ještě vůbec prijdou. Pritom je plasma tak důležitá…..

Rehabilitace jsem si pred první odcvicenou taky představovala úplně jinak, a pak po tom co me fyzioterapeutka vratila do reality musim uznat ze to neni žádný med. A to at uz jste po jakemkoliv urazu. Ja jsrm na nich pecena varena, nejdříve s páteří, potom ze zápěstím a potom s kolenem a nartem coz mam do dnes. Konečně posledni rehabky. A pak se uvidi jak a co s tím kolenem. Je to největší kloub v těle a když se s nim neco stane tak je to vážně pocuc jak by rekl Táta. Tak mi drzte palce.

A konečně zas prázdniny, jako kazdej student se nejvic těším právě na ne a vualaaa jsou tu.

Uz jako mali dítě jsem na prázdniny vzdycky jezdila do Dvora za babickou, tehdy jsem jezdipa ještě se sestrou, bráchou a mamkou. No a ted? Ted tam jezdim jen ja za celou naši rodinu. Ja jsem vůbec takova posledni zachrana. Jak ve Dvoře, tak v Praze a v Praze znovu, ja reputaci napravuju. Nejmladší dítě napravuje chyby ktere natropili ti starší. Ja vam nevim jo, ale ještě jsem si nezvykla.

Nekdy bych řekla ze je muk život jen o predstavach, jindy zas ze je jako sen, ale stale realita je to jen.

Takže ja jdu na svou misi.

Zatím pa 😉