„Výkřiky do tmy“
Doufam, opravdu z celého srdce doufam, že tohle nebude jen výkřik do tmy. I když mě samotné to pomaha.
Jdu s dotazem, víte co vám způsobuje záchvaty? Ať už vzteku nebo úzkosti? A jestli jo, víte proč to tak je?
Já už jsem si to před nejakym časem(asi par měsíců zpátky) uvědomila. Je to vždycky nějaká nenadálá změna. Především když se s nekym(kýmkoliv) na něčem domluvim, platí to. Všechno je potvrzené, a najednou bum! Ne. Nejde to protože….
To si vždycky říkám ať si necham chladnou hlavu, ze je to normální, ze nejake věci nevyjdou. Jenže vždycky chytim takovej svůj záchvat, až je to sileny… Dřív to byly záchvaty totálního vzteku, ale od doby co o tom vím, a chci s tím něco dělát. Tak to jsou spis takové moje vnitřní boje a nasranost. I když jako jo… obcas mě to vytočí skoro do nepříčetnosti.
Ale vím, nebo tuším čím to je.
Dřív jako malá jsem chodila do skolky(jako asi každý 🤷🏼♀️😂), ale háček nastava v tom, ze mi mamka vždycky slíbila, ze mě vyzvedne. Nebo ze se přijde podívat na cokoliv, od výstavy po představení. Ale to se táhlo od školky až po nastavbu na střední. Vetsinou nepřišla. Slíbila to ale nepřišla. Do školky pro mě posilala bratra a i ten pro mě chodil hodně pozdě. A potom proste nechodila.
Vždycky mě to tak strašně zasáhlo…. už jako malou. Byla jsem pak rozčarovaná, smutná a prázdná. Ne vzteklá, ale právě, že pravej opak… a ta nepopsatelná prázdnota…? V pozdějším věku se k tomu pridal ještě adrenalin…
Pamatuju si úplně živě jak jsme měli ve školce na Vánoce besídku, měli jsme nejake vystoupení(jak deti mívají), všichni. Všichni, už tam měli rodice. Jen já tam nemela nikoho. Sesypala jsem se jako domecek z karet, dostala tak hysterickej zachvat(jak kdybych byla na Titanicu když se potapel), ze i učitelky se mnou měli co dělat. Nebyl to řev ani nic podobneho, ale plàč a hrozná prázdnota. Hned volali máme a na vystoupení se počkalo dokud nepřišla. Dal nevím co bylo, to už si nepamatuji.
Tím rozhodne nehanim mamku, ani neříkám ze byla špatná nebo podobně.
Jen bych byla rada kdyby si všichni, nejen hranicari, uvědomili co tohle všechno slibování dětem, vlastně muže způsobit.
A zároveň jsem si jistá, že tohle slibování a vlastně nedodržení slibu, mě docela poznamenalo na dlooooooouho dopředu. I když se s tím snažím pracovat.
Naprosto souhlasím. Mne mamka mne nedopatřením také zapomněla v nemocnici, resp. si myslela, že mne budou pouštět následující den. Prý celou dobu pobytu jsem byla hodná, ale pak jsem ztropila hotový skandál. Sliby se mají plnit. Nejenom proto, aby člověk nevypadal jako slibotechna.
Asi jsi našla důvod.
Zkoušela jsi třeba psychologa? Není to ostuda, jestli tohle jsi schopna dát veřejně na blog, tak by nebyl problém to možná někomu takovému říct.
Jen je lepší najít dobrého psychologa, který není zahleděný do sebe.
Děkuji za Tvůj článek a upřímnost. Tohle je vážně třeba říkat nahlas…
Ano každý člověk by si měl v hlavě pořádně rozmyslet, než cokoliv poví a svá slova si pamatovat a brát si je opravdu k srdci..Dávám Tvůj článek do výběru na Téma-Týdne 🙂
Slib má pro mě velkou váhu. Když něco slíbím, tak to i splním, říkávali mi, když jsem byla malá. Naprosto jsem nesnášela, když mi něco jiného řikali a jinak se chovali.
V žádném případě nejsem dokonalý člověk. Ale snažím se neslibovat něco, co nejsem ochotna splnit či co není v mých kompetencích.
Plané sliby dělají z lidí zbytečně pokrytce a lháře…a ani po jednom z nich mé srdce netouží
V mládí mě tohle nepoznamenalo. Až v dospělosti jsem nesnášela, když jsme se jasně nedomluvili a potom přišlo zklamání. Mám to teď úplně masivně od přítele – mám spíš dojem že neslyší nebo nedbá. A vznikají nedorozumění a škody. Nikdo by neměl jen tak slib rušit nebo dát včas "a v dostatečné míře – jako v autoškole" vědět, když nemůže slib dodržet. A potom vysvětlit, aby člověk nebyl ve strachu nebo nebyl za slibotechnu