„Zapomenout se“
Zas tu stojím, v práci, pohlcená tím odporný. pocitem úzkosti. Je mi na zvracení, nejradši bych utekla někam do pryč a byla tam zalezlá. Nebo byla někde kde mě nikdo nezná, nikomu nikoho nebudu připomínat a nejsou tam Češi. Někam, kde budu moci zapomenout na to, co se to vlastně loni stalo… Vrací se mi ten šílený strach z lidí, z mužského pokolení. I na jednom uzavřeném schodišti v práci kde byli, ale třeba dvě patra nademnou a mnou lomcovala nepopsatelná panika, to sevřené hrdlo když se mě kdokoliv večer ptal na cestu, ty rozklepané končetiny když jsem přecházela tu podelanou křižovatku. To jak jsem se nedívala když jsem přes ni chodila, jak jsem mívala hlavu skloněnou na maximum jak nikdy předtím jen abych

kohokoliv nezahlédla. To jak jsem mívala sedřené dlaně od toho jak moc silně jsem v nich tiskla klíče od domu, když jsem se pokaždé domů vracela. Ten nepopsatelný bytostný strach z toho, že nemám šanci se posunout dál, z toho že budu znovu někde zamčená a nebudu mít šanci odejít. Z toho, že se to může stát kdykoliv znovu.
Pozapoměla jsem se. Jakoby se všechno tím okamžikem rozplynulo ve sračkách a já musela budovat odznovu. Své cíle, hodnoty, hranice… Ale hlavně sebe samotnou
Je to tím, že právě to se stalo. Tohle je zrovna věc, věc na kterou človek nikdy nezapomene. Ať je to měsíc, rok nebo let několik… A ačkoliv to vím, trvalo mi, než jsem si to uvědomila. Celou svoji existencí
Doufala jsem, že na to zapomenu, že půjdu dál. Myslela si, že se tak stalo. Ale nestalo, nedá se to vygumovat a dělat, že to nikdy nebylo. Nedá. Udělalo to na mě hlubokou okem neviditelnou rýhu. A já tu teď tak stojím s absolutním suchem v krku a puse, červenými tvářemi a slzami v očích protože všechno tohle. Všechno tohle je tak živý jako by se to stalo před dvěmi měsíci, ne před rokem. Ale teď jsem o rok starší, je to za mnou, ale už navždycky se mnou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *