„Krása ticha“
Jako hraničář bojuješ celej život o to, aby ti bylo dobře. Jenže když je ti dlouho dobře, ten spád do pekel je pak daleko horší. Protože zapomenes, jaké to vlastně bylo.
Jaké bylo to, když jsi vztah zkoušel, jak jsi zkousel to jak tě mají ostatní rádi, všemožnýma intrikama. Aniž bys ty sám vědomě chtěl, popřemýšlel nad tím, probral to ze všech stran a vypustil to az potom. Zapomenes na to, jak setsakra těžké pro tebe bylo, když ten dotyčný na intriky přistoupil a myslel si, ze jses to ty. Nenapadlo ho, že by to byl náznak pekel, ve kterých teď jses. Ale ty v ten moment nepripustis, nepriznas, ze to nejses ty, ale HPO. Zapomenes na to Jak bylo sakra těžké to vstřebat, neublížit si protože by ti bylo na chvilku lip, najít tu sílu probrat s ním co se stalo-vyřešit to a jít dál.
Za tu dobu kdy je ti dobře, zapomenes. a o to hořsí pak jsou ty všechny propady.
Občas u nich chceš lidi, chceš tak moc vypnout to peklo, že travis čas s lidmi které mas rad. Aniž by tusili jak zle ti je. Travis s nimi čas abys utekl z toho šíleného citoveho kolotoče s nadějí, že až budeš sam. Až v tom pekle zustanes večer sam, tak to bude lepsi.
Jenže tak to u nás hraničářů bohuzel nefunguje.
U nís v hlavě, nikdy není ticho. I když jsme vypnutí a v tichu