Přijdu si jako černobílá ovce, svojí generace ve své sociální bublině, kdy Plnit si sny je jako říkat nejhorší sprostá slova. Kdy mluvení o tom, nebo jen uvažování je jako největší zločin. 
Jenže já jsem člověk který se nenechá zaleknout, jenže mě stejně překapuje pár věcí.
Jako děti jsme měli až neuvěřitelnou radost z každého nového dne. Měli jsme radost z každé nové věci co jsme se mohli naučit, co jsme mohly dokázat. Ať už to byly první krůčky, první jízda na kole(kdy si asi většina z nás rozbila kolena), první den ve škole, poprvé napsané své jméno. První výrobek na keramice který se nám líbil tak moc, že jsme přemlouvali rodiče aby si ho koupili. A oni si ho koupili.
První účast v nějaké soutěži, to jak jsme si přáli abychom vyhráli, ta upřímná zvědavost kdo vyhraje a přitom jsme vůbec netušili jaké to může být.
A já se ptám;

Co se stalo, že už se neradujeme z nových věci? Z toho, že se můžeme dál posouvat a plnit si své sny? Proč to neděláme? Proč posloucháme lidi kteří říkají, že to nezvládneme?
Lidi si budou klepat na čela, že tohle co dělám je hloupé, že je to zbytečné. Že nic z toho co se teď dobrovolně učím, nikdy nevyužiji. Nevěří ve mě. Jenže není důležité to, kdo v naši cestu nevěří, ale to že v ní věříme my samy! Lidi neuvěří dokud neuvidí ten posun. A pak si buďto budou klepat na čela, že je to málo, nebo se budou ptát jak jsem toho dosáhla.
Svou upřímnou dětskou radostí z nových věcí, vděčností za možnost rozšiřovat si znalosti a posouvat se v životě dál. A tím se i snažím inspirovat. Nakazit ostatní, tím aby začali. Začali dělat to v co si moc nevěří, protože dokud to opravdu nezkusí, nikdy nezjistí jak dobrý to byl nápad. Nikdy by se neposunuly nikam dál.
A tohle já teď dělám💪🏻😊
Já si totiž Začala plnit svůj sen piercerky! K tomu ze zákona potřebuji znalosti o kůži což mi dává nynější kurz kosmetičky. A víš co? Nehodlám zakrnět, dělat jen to nezbytně nutné a nic jiného. Chci být nejlepší. Nejlepší verzí sebe sama, nejlepší z nejlepších. A tak mam zaplacené, vyřešené a naplánované rozšiřující kurzy na onu kosmetičku. Až mě samotnou děsí jak mi to všechno vychází, jak to sedí a jede jak po másle. Děsí, ale užívám si to. Protože to moje sebeobětování, sebezapření co jsem musela zvládnout proto abych mohla vůbec začít, abych mohla pokračovat. Nebylo vůbec málo.
Protože tomu co stojí fakticky za to, musíme, prostě musíme něco obětovat. Ať se nám to líbí, nebo ne.