A já se ptám; Je někdo někdy, vůbec příliš starý na hraní? Myslím si, že pokud jde o city druhých, už včera byl moc starý. Jenže pokud se jedná o hraní si s myšlenkama. Nebude na to starý nikdo a nikdy. A já tu mám jedny své myšlenky. Takový vzkaz z toku myšlenek, který jsem měla. Myslím si, že by ses v něm mohl/a najít i ty!
Víš co?
Bolí to. Jo bolí.
I když jsem to ukončila, možná brzo, možná pozdě. Brzo na to aby ses do mě stihl/a zamilovat….? Pozdě protože jsi mě ničil/a zevnitř..? Tak ale neznamená, že mi nechybí tvůj úsměv, tvůj smích když jsem tě rozesmála, to tvoje popichování a vtípky kterým jsme rozuměli jen my dva. Chybí! Taky mi chybí ty momenty kdy jsi se zajimal/a o mě a o to co mě dělá šťastnou i
smutnou. To mi chybí nejvíc.
Asi jo. Asi je správný mě ignorovat. Asi ti to přijde ok, normální a naprosto v pořádku. Hlavně že ti to pomůže, dostat se z nejhoršího. Ale co já vím, třeba v nejhorším nejses, nebyl/a jsi a nebudes, protože to pro tebe nic neznamenalo.🤷🏼♀️Nemůžu to vedet.
Vím jen to, jak mě píchne u srdce když tě vidím na fotce, když o tobě mluvim, nebo si na tebe jen vzpomenu. Když si vzpomenu na nás dva.
Celé mě to mrzi. Neskutečně.
Že to dopadlo, tak jak to dopadlo.
A přesto bych jen chtěla poděkovat. Tobě. Náhodě. Osudu. A sobě samotné. Tobě, za to cos mi dal. Náhodě, že mi tě do cesty vůbec přivedla. Osudu, že mi dává do cesty lidi a události, diky kterým se posouvám dál. A sobě samotné za to, že jsem dokázala s chladnou a vztyčenou hlavou, odejít z toho. Co mě nedělalo šťastnou. A ještě tomu, že si takhle s myšlenkama můžu hrát.
Zkušenost proměněná v umění skrze myšlenky oděné do slov to je to nejcennější, co si z každého prožitku můžeme odnést. Je to jako razítko a pečeť, které dávají našemu životu smysl. Tvořivost je to slovo…